První zmínka o zámku ve Fontainebleau pochází z královské charty vydané roku 1137 králem Ludvíkem VII. V této době je zámek nacházející se nedaleko Paříže,  zatím středověkou hradní tvrzí s velkým nádvořím uprostřed. V období renesance se Fontainebleau stává sídlem králů z rodu Vallois. V roce 1528 jej kupuje král František I. a ze středověké hradní tvrze s přilehlým opatstvím postupně buduje opravdový královský palác. Přestavbou pověřil František I. přední francouzské a hlavně italské architekty. Primaticcio, Fiorentino, Cellini, Abate a další mistři, kteří zde pracovali, ovlivnili svou tvorbou celou Francii. V roce 1593 obnovuje ve Fontainebleau svůj dvůr král Jindřich IV. a pod jeho patronací se dokončují poslední velké práce na rozšiřování zámku. V době osvícenství sloužil palác opět, jako na svém počátku, tedy především k loveckým účelům. Během vlády bourbonských králů slouží místo také ke šlechtickým radovánkám. Konaly se zde hony, slavnosti a divadelní představení. Talleyrand z Guizotu pronesl slavnou frázi: „Kdo zde nežil v letech před rokem 1789, nezná sladkost života“. Poslední návštěva tzv. „ancien regiem“, starého režimu, proběhla v roce 1786, kdy zde Marie-Antoinette a Ludvík XVI. přihlíželi baletnímu představení. Revoluce poznamenala celou zemi. Co se týče královských a šlechtických zámků, žádný z nich neušel rabování. Také z Fontainebelau zmizel veškerý mobiliář. Budova zámku ale naštěstí tolik k úhoně nepřišla. V roce 1804 císař Napoleon I. restauruje zámek, obnovuje jeho mobiliář i vykupuje dobový nábytek z  bourbonského období .

Důležitým hostem na zámku se ten rok totiž stává papež Pius VII., který přijíždí z Říma aby Napoleona korunoval v katedrále Notre Dame.